NEJDŘÍV ČTĚTE!!!

-

Město duchů

 

Ahoj Jmenuji se Elena a jsem autorkou této reportáže. Popisuji jen

skutečnost. Jediné, co mám, je motorka a s ní spojená svoboda jet

kamkoli.

Jízda na motorce je má velká záliba. Měla jsem už různé stroje, ale

nakonec jsem skončila u Kawasaki Ninja. Má 147 koňských sil, sviští

po silnici jako vystřelená kulka a je pohodlná na dlouhé výlety.

Hodně cestuji a mým oblíbeným cílem je tzv. černobylská mrtvá zóna,"

130km od domova.

Proč oblíbeným? Protože tam můžete jezdit celé hodiny, aniž by jste

potkali jediné auto a spatřili jedinou živou duši. Silnice od

osmdesátých let nikdo neopravoval. Ale v místech, kde je neponičily

kamiony nebo vojenská technika, jsou stejně neporušené, jako před

dvaceti léty. Samotný čas je zatím ještě zničit nestačil. Před

jízdou do "mrtvé zóny", je třeba mít několik základních informací a

potřebné vybavení. K měření okolní radiace užívám dozimetr. V prvních

dnech po explozi byla na některých místech

kolem reaktoru hodnoty 3000 rentgenů. Lidé obsluhující reaktor zemřeli

na

místě. Dnes je reaktor zabetonován a

cestování po oblasti již není nebezpečné. Na mapě, kterou jsem

aktualizovala 16.3.2004 pro náš motoklub, jsem zaznamenávala úroveň

radiace na různých místech v oblasti. Hodnota naměřeného záření se

při tom vždy vztahuje na střed asfaltové silnice. Na krajnicích je

již hladina záření dvojnásobná a metr od cesty čtyři až pětkrát

silnější.Radiace je všude,

v zemi, trávě, jablcích a houbách. Není však v asfaltu, což jízdu mrtvou

zónou dělá bezpečnou. Cestuji vždy

sama a nikdy jsem neměla problémy s lidmi měřícími v kontrolních

bodech

projíždějící lidi i auta dozimetrem. Pokud na vozidle naměří

zvýšenou radiaci, ihned na místě provedou chemickou očistu.

 

Zmíním li lidem, že jedu do "mrtvé zóny" mají o mne přátelé doslova

panický strach. Otec říká že lidé se podvědomě bojí něčeho, co není

vidět ani cítit, a přesto to přináší smrt. Otec je nukleární fysik a

často říká,

že větší nebezpečí mi hrozí při rychlé jízdě na motorce, než z ozáření.

Otec mnoho let v okolí elektrárny zkoumá následky katastrofy.

 

Je čas vyrazit. Tady začíná má cesta na niž nepotkám téměř žádná auta.

Oblast má špatnou pověst a lidé se zde neradi vracejí. Čím dále

pojedu, tím bude země chudší, potkám méně lidí a silnice budou horší.

Na osmdesátém kilometru je plastika velkého vejce, dělícího území na

konci civilizace, na území kde začíná Černobyl. Někdo přivezl toto

vejce z Německa jako symbol života, který zde přežije i přes

radiační zamoření. Je to zároveň i poslední místo, kde můžu dostat

něco k jídlu a doplnit palivo. Ať už se

vydám dál kterýmkoli směrem, uvidím stále stejný obrázek. Zpustošená

města, mrtvé vesnice, zničené farmy.

 

Momentálně se pohybuji asi 50 Km jižně od reaktoru. Procházím kontrolou.

Pro vstup do mrtvé zóny je potřeba mít povolení, které mám z centra

jaderného výzkumu. Na první pohled vypadají vesnice silnice i stromy

stejně, jako za hranicí "mrtvé zóny", ale není to tak, jsou silně

radioaktivní. Co lidem dnes připadá jako peklo, je rájem zvířat.

Populace

roste, divokých prasat zde přibývá a schovávají se v opuštěných

domech a boudách. Zvířata nejsou agresivní, pravděpodobně mají

dostatek potravy, protože jiné druhy se množí také. Je docela běžné

spatřit vlka,lišku, nebo kance přecházející silnici, a proto musí

být řidič na úzkých cestách opatrný.

 

Nacházím se v městě Černobyl. Nepěkné město. Byla to jakási

základna, v niž žili všichni kdo pracovali v atomové elektrárně.

Dozimetr měří jen 20-80 mikrorentgenů. Je to nejbezpečnější místo v celé

zamořené oblasti.

18

km od Černobylu jsem opustila hlavní cestu a procházím se vesnicemi.

Při projezdu okolo atomové elektrárny, zrychluje pípání. Stromky

přede mnou jsou "kouzelné". V roce 1986 od radiace zčervenaly, byly

uříznuty a zakopány metr do země. Dnes opět rostou na stejném místě

svěží a zelené, jenže vyzařuji radioaktivitu, která není vidět. Jak

již vím, na asfaltce není téměř žádná radiace, ale jakmile se od ní

vzdálíte jen deset metrů, nebude vám stačit stupnice dozimetru.

Kdybych ušla dalších sto metrů směrem k reaktoru, naměřím tři

rentgeny. Půjdu li pěšky až k elektrárně, budu na konci cesty rozžhavená

do ruda... Raději se nepřibližovat.

Přede

mnou stojí elektrárna, která celou oblast přeměnila v poušť. Cílem mé

dnešní vyjížďky je "Město duchů" které bylo založeno v roce 1970 a

nachází se asi

4 km severně od reaktoru, a žilo v něm 50 000 lidí.

 

Je zde ticho. Nikde žádný policista, jen stráž u vjezdu. Jsem ve

městě úplně sama. Mohu bezstarostně projíždět ulicemi bez obav, že

potkám jediné auto, či chodce. Toto město by mohlo být turistickou

atrakcí. Pár cestovních kanceláří se do těchto míst snažilo pořádat

zájezdy, ale jejích zákazníky děsilo hrobové ticho - tak

charakteristické, pro toto opuštěné město. Měly zde být dvouhodinové

exkurze, ale lidé po čtvrthodině prchaly zpět do autobusů zděšeni,

ohromeni a stísnění naprostým tichem. Na první pohled město vypadá

jako normální sídliště. Na balkónech visí prádlo, některá okna se

otevírají, zde je zastávka taxi, o kousek dál obchod z

potravinami... Pak

si přečtete slogan na stěně budovy o tom, jak "Nás Leninova strana vede

ke komunismu", a v tu chvíli si uvědomíte, že prádlo visí na

balkóně již

18 let v liduprázdném městě. Když se procházím tímhle městem, nikdy

nechodím k osamoceným stavbám sama. Pro osamělou dívku je zde mnoho

nebezpečných míst. Obvykle chodím zkoumat opuštěné stavby s lidmi,

hlídajícími "mrtvé pásmo", kteří vědí, kde byli zakopány radioaktivní

stromy, kde jsou provizorní hřbitovy, či leží spousty kontaminované

sutě..

 

V den evakuace nezůstal obchod s motorkami ušetřen. Česká motorka

ČZ 26PS 340 cm3 cena 1050 rublů... "Čezeta" byla snem všech mladých

lidí v sovětském svazu. V obchodech byly stále zástupy mladých lidí,

kteří toužili po motorce s výkonem 26 koní. Průměrná měsíční mzda

nepřesahující 180 rublů však nedovolovala pořízení vysněného

motocyklu... Pak přišla ta hrůza, evakuace, panika... Nikde žádný

prodavač, žádná policie... tento

obchod byl vyrabován během hodiny. Banky a dokonce i zlatnictví přečkaly

evakuaci bez úhony, jen tento obchod neměl žádnou šanci.

 

PS: policie později střílela na záškodníky, rabující ve městě. Ve

městě není žádné telefonické spojení, mobil zde nefunguje.

 

Nejvíce vzrušující je jízda městem duchů s ručičkou tachometru až na

červené rysce, kdy můj motor řve v naprostém tichu jak zraněný

dinosaurus, a všechny duše opuštěného města proklínají mou Kawasaki

1100 cm3.

 

Jejích příznaky tam jsou dodnes. Transparenty jsou stále připraveny na

prvního května, kdy se měla konat celodenní přehlídka. První květen

však

v tomto městě nikdy nenastal. 26 dubna 1986 byla celá populace

evakuována

a od té doby už hlavní ulice nikdy průvod nezažila již nikdy jej

nespatří

 

            Tato práce není aministrátora webu ofpgames.webnode.cz !!!