NEJDŘÍV ČTĚTE!!!
-
Město duchů
Ahoj Jmenuji se Elena a jsem autorkou této reportáže. Popisuji jen
skutečnost. Jediné, co mám, je motorka a s ní spojená svoboda jet
kamkoli.
Jízda na motorce je má velká záliba. Měla jsem už různé stroje, ale
nakonec jsem skončila u Kawasaki Ninja. Má 147 koňských sil, sviští
po silnici jako vystřelená kulka a je pohodlná na dlouhé výlety.
Hodně cestuji a mým oblíbeným cílem je tzv. černobylská mrtvá zóna,"
130km od domova.
Proč oblíbeným? Protože tam můžete jezdit celé hodiny, aniž by jste
potkali jediné auto a spatřili jedinou živou duši. Silnice od
osmdesátých let nikdo neopravoval. Ale v místech, kde je neponičily
kamiony nebo vojenská technika, jsou stejně neporušené, jako před
dvaceti léty. Samotný čas je zatím ještě zničit nestačil. Před
jízdou do "mrtvé zóny", je třeba mít několik základních informací a
potřebné vybavení. K měření okolní radiace užívám dozimetr. V prvních
dnech po explozi byla na některých místech
kolem reaktoru hodnoty 3000 rentgenů. Lidé obsluhující reaktor zemřeli
na
místě. Dnes je reaktor zabetonován a
cestování po oblasti již není nebezpečné. Na mapě, kterou jsem
aktualizovala 16.3.2004 pro náš motoklub, jsem zaznamenávala úroveň
radiace na různých místech v oblasti. Hodnota naměřeného záření se
při tom vždy vztahuje na střed asfaltové silnice. Na krajnicích je
již hladina záření dvojnásobná a metr od cesty čtyři až pětkrát
silnější.Radiace je všude,
v zemi, trávě, jablcích a houbách. Není však v asfaltu, což jízdu mrtvou
zónou dělá bezpečnou. Cestuji vždy
sama a nikdy jsem neměla problémy s lidmi měřícími v kontrolních
bodech
projíždějící lidi i auta dozimetrem. Pokud na vozidle naměří
zvýšenou radiaci, ihned na místě provedou chemickou očistu.
Zmíním li lidem, že jedu do "mrtvé zóny" mají o mne přátelé doslova
panický strach. Otec říká že lidé se podvědomě bojí něčeho, co není
vidět ani cítit, a přesto to přináší smrt. Otec je nukleární fysik a
často říká,
že větší nebezpečí mi hrozí při rychlé jízdě na motorce, než z ozáření.
Otec mnoho let v okolí elektrárny zkoumá následky katastrofy.
Je čas vyrazit. Tady začíná má cesta na niž nepotkám téměř žádná auta.
Oblast má špatnou pověst a lidé se zde neradi vracejí. Čím dále
pojedu, tím bude země chudší, potkám méně lidí a silnice budou horší.
Na osmdesátém kilometru je plastika velkého vejce, dělícího území na
konci civilizace, na území kde začíná Černobyl. Někdo přivezl toto
vejce z Německa jako symbol života, který zde přežije i přes
radiační zamoření. Je to zároveň i poslední místo, kde můžu dostat
něco k jídlu a doplnit palivo. Ať už se
vydám dál kterýmkoli směrem, uvidím stále stejný obrázek. Zpustošená
města, mrtvé vesnice, zničené farmy.
Momentálně se pohybuji asi 50 Km jižně od reaktoru. Procházím kontrolou.
Pro vstup do mrtvé zóny je potřeba mít povolení, které mám z centra
jaderného výzkumu. Na první pohled vypadají vesnice silnice i stromy
stejně, jako za hranicí "mrtvé zóny", ale není to tak, jsou silně
radioaktivní. Co lidem dnes připadá jako peklo, je rájem zvířat.
Populace
roste, divokých prasat zde přibývá a schovávají se v opuštěných
domech a boudách. Zvířata nejsou agresivní, pravděpodobně mají
dostatek potravy, protože jiné druhy se množí také. Je docela běžné
spatřit vlka,lišku, nebo kance přecházející silnici, a proto musí
být řidič na úzkých cestách opatrný.
Nacházím se v městě Černobyl. Nepěkné město. Byla to jakási
základna, v niž žili všichni kdo pracovali v atomové elektrárně.
Dozimetr měří jen 20-80 mikrorentgenů. Je to nejbezpečnější místo v celé
zamořené oblasti.
18
km od Černobylu jsem opustila hlavní cestu a procházím se vesnicemi.
Při projezdu okolo atomové elektrárny, zrychluje pípání. Stromky
přede mnou jsou "kouzelné". V roce 1986 od radiace zčervenaly, byly
uříznuty a zakopány metr do země. Dnes opět rostou na stejném místě
svěží a zelené, jenže vyzařuji radioaktivitu, která není vidět. Jak
již vím, na asfaltce není téměř žádná radiace, ale jakmile se od ní
vzdálíte jen deset metrů, nebude vám stačit stupnice dozimetru.
Kdybych ušla dalších sto metrů směrem k reaktoru, naměřím tři
rentgeny. Půjdu li pěšky až k elektrárně, budu na konci cesty rozžhavená
do ruda... Raději se nepřibližovat.
Přede
mnou stojí elektrárna, která celou oblast přeměnila v poušť. Cílem mé
dnešní vyjížďky je "Město duchů" které bylo založeno v roce 1970 a
nachází se asi
4 km severně od reaktoru, a žilo v něm 50 000 lidí.
Je zde ticho. Nikde žádný policista, jen stráž u vjezdu. Jsem ve
městě úplně sama. Mohu bezstarostně projíždět ulicemi bez obav, že
potkám jediné auto, či chodce. Toto město by mohlo být turistickou
atrakcí. Pár cestovních kanceláří se do těchto míst snažilo pořádat
zájezdy, ale jejích zákazníky děsilo hrobové ticho - tak
charakteristické, pro toto opuštěné město. Měly zde být dvouhodinové
exkurze, ale lidé po čtvrthodině prchaly zpět do autobusů zděšeni,
ohromeni a stísnění naprostým tichem. Na první pohled město vypadá
jako normální sídliště. Na balkónech visí prádlo, některá okna se
otevírají, zde je zastávka taxi, o kousek dál obchod z
potravinami... Pak
si přečtete slogan na stěně budovy o tom, jak "Nás Leninova strana vede
ke komunismu", a v tu chvíli si uvědomíte, že prádlo visí na
balkóně již
18 let v liduprázdném městě. Když se procházím tímhle městem, nikdy
nechodím k osamoceným stavbám sama. Pro osamělou dívku je zde mnoho
nebezpečných míst. Obvykle chodím zkoumat opuštěné stavby s lidmi,
hlídajícími "mrtvé pásmo", kteří vědí, kde byli zakopány radioaktivní
stromy, kde jsou provizorní hřbitovy, či leží spousty kontaminované
sutě..
V den evakuace nezůstal obchod s motorkami ušetřen. Česká motorka
ČZ 26PS 340 cm3 cena 1050 rublů... "Čezeta" byla snem všech mladých
lidí v sovětském svazu. V obchodech byly stále zástupy mladých lidí,
kteří toužili po motorce s výkonem 26 koní. Průměrná měsíční mzda
nepřesahující 180 rublů však nedovolovala pořízení vysněného
motocyklu... Pak přišla ta hrůza, evakuace, panika... Nikde žádný
prodavač, žádná policie... tento
obchod byl vyrabován během hodiny. Banky a dokonce i zlatnictví přečkaly
evakuaci bez úhony, jen tento obchod neměl žádnou šanci.
PS: policie později střílela na záškodníky, rabující ve městě. Ve
městě není žádné telefonické spojení, mobil zde nefunguje.
Nejvíce vzrušující je jízda městem duchů s ručičkou tachometru až na
červené rysce, kdy můj motor řve v naprostém tichu jak zraněný
dinosaurus, a všechny duše opuštěného města proklínají mou Kawasaki
1100 cm3.
Jejích příznaky tam jsou dodnes. Transparenty jsou stále připraveny na
prvního května, kdy se měla konat celodenní přehlídka. První květen
však
v tomto městě nikdy nenastal. 26 dubna 1986 byla celá populace
evakuována
a od té doby už hlavní ulice nikdy průvod nezažila již nikdy jej
nespatří
Tato práce není aministrátora webu ofpgames.webnode.cz !!!